THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nekorunovaní králové ema jsou zde s novinkou v čase, který snad nemůže být pro jejich hudbu příhodnější. Na podzim. V době, kdy oděv z listí strhává z větví zvedající se vítr a zanechává jejich pahýly v bezútěšné obnaženosti, nebeská šeď se často zrcadlí ve stále hustějších kalužích, ptáci přestávají zpívat a nálada je náchylnější k depresím více než kdykoliv jindy. A právě v toto období nás stíhají noví ENGINE DOWN, aby se pokusili zvukovou stimulací sluchovodů podzimní atmosféru mocnit k nekonečnu.
ENGINE DOWN měli vždy mocnou zbraň. Jejich rytmika vás něžně rozsekala na kousíčky, nedoostřené kytary rozřezali na nudličky a hypnotický hlas Keeleyho Davise vás odfoukl do neosvětleného kouta vaší vlastní duše, jako poryv větru zametá špinavé listí. A byli jste tam jen vy a jejich hudba. Paralizující soustava zvuků, která vás jemně, avšak pevně obejme a svůj stisk nepovolí, dokud vaše tělo nezatlačí hluboko do svého. Pročísněme si tedy sváteční “emopatku” na hlavě a ponořme se na dno nového světa “Engine Down”. Hned po prvním poslechu jsem si však uvědomil, že pověstné dno je od hladiny vzdáleno o něco méně, než tomu bývalo dříve. První čtyři skladby jsou sice smutné, ale pěkně jedoucí houpavé písničky, jež vás však do kolen nedostanou. Až pátá "In Turn" vás načne svým atmosférickým intrem, které v sobě snoubí nervózní schizofrenii a poklidné vlnky umírněně skličujících zádumčivostí, aby je před polovinou skladby rozšlehali konečně trochu zajímavější bicí. Jak se dalo očekávat, nejsilnější stránkou skupiny je opět uplakaný vokál, jehož nositel vládne nesporným talentem najít příjemné a silné melancholické melodie, které najdete v každé z dvanácti skladeb na albu. Po této stránce slyším nejlepší momenty ve skladbách "Long Time Waiting" a "Well Read".
Co mi na nahrávce jako celku vadí nejvíc jsou příliš unylé a leckdy poměrně dost nudné bicí. Vyloženě zde nenacházím skladby, které by vás dokázaly stejně jako na předchozích albech stáhnout pod povrch, vláčet plným emočním vnitřkem a nakonec zadupat do étericky melancholického humusu, z něhož by rozkvétalo celé pole slz. Nové album sice je náladotvorné, ale již v sobě nemá onu naléhavost, kterou disponovali jeho předchůdci. „Engine Down“ se mi zdá mnohem „řidší“ než na co jsem byl od skupiny zvyklý. Že by v arzenálu docházely železné zásoby deprese? Abych ale jen nemrmlal o tom, že mí melancholici z Richmondu již nejsou takoví, jací byli. Celé album se poslouchá velmi dobře, disponuje krásnými melodickými linkami, které stále mají dost síly, aby ve vašem podvědomí vykouzlili galerii pastelově trudnomyslných zvukomaleb.
ENGINE DOWN sice lehce „zpunkovatěli“ a rozhodně se mi tento posun příliš nelíbí, nicméně když jdete v uplakaném odpoledni po špinavém městě, drobně mrholí, míjí vás studené šedé postavy, vaše boty zanechávají hluboké brázdy ve vlhkém napadaném listí a do uší vám proudí jejich strnulá vášeň ... stále ... “to tam je“.
7 / 10
Keeley Davis
- zpěv, kytara
Jonathan Fuller
- kytara
Jason Wood
- basa
Cornbread Compton
- bicí
1. Rogue
2. And Done
3. Control Group
4. Cover
5. In Turn
6. Long Time Waiting
7. Too Much Of A Good Thing
8. 101
9. The Walk In
10. Standby
11. Well Read
12. Etcetera
Engine Down (2004)
Demure (2001)
A Sign Of Breath (2001)
To Bury Within The Sound (2000)
Under The Pretense Of Present Tense (1998)
Engine Down/ Twelve Hour Turn Split 7" (1998)
7" S/T (1998)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.